Princip a význam roubování
Roubování je jednou z nejdůležitějších technik vegetativního (nepohlavního) rozmnožování užitkových i okrasných dřevin. Jeho principem je cílené spojení dvou částí rostlin tak, aby srostly v jeden vitální organismus. První částí je podnož, která tvoří kořenový systém a spodní část kmene. Druhou částí je roub – část jednoletého výhonu ušlechtilé odrůdy s několika pupeny, která bude tvořit budoucí korunu, květy a plody. Tato metoda se využívá především proto, že semenáče ovocných stromů si jen zřídka zachovávají vlastnosti mateřské rostliny. Roubování tak zaručuje, že vypěstovaný strom bude mít přesně ty chutné plody nebo krásné květy, které požadujeme.
Biologie úspěšného srůstu
Úspěch roubování závisí na precizním provedení řezu a správném načasování. Cílem je, aby se na co největší ploše dotýkala kambia (dělivá pletiva pod kůrou) roubu a podnože. Pouze tak může dojít k tvorbě kalusu – hojivého pletiva, které obě části sroste. Tradičním termínem pro roubování je předjaří a jaro, kdy stromy ještě nemají listy, ale už začíná proudit míza. Rouby se odebírají v době vegetačního klidu (zima) a uchovávají se v chladu, aby při roubování „spaly“, zatímco podnož už se probouzí.
Techniky a využití
Existuje mnoho metod roubování, které volíme podle tloušťky podnože a roubu. Mezi nejznámější patří kopulace (družení), kdy mají obě části stejný průměr a spojují se šikmým řezem. U silnějších podnoží se využívá roubování za kůru, do rozštěpu nebo na kozí nožku. Po spojení je nutné místo pevně ovázat roubovací páskou a rány zatřít štěpařským voskem. Roubování také umožňuje záchranu poškozených stromů nebo pěstování více odrůd na jednom kmeni.
